motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

úterý 16. ledna 2018

Konečně ...

Tak jsme se konečně dočkali, všichni, co čekali na Ladovskou zimu,
asi konečně všude napříč republikou...


Když jsem dnes ráno viděla, jak se venku mění všechno v bílou tmu
a všechny, i hlavní silnice, se změnily v bílou peřinu,
já měla za sebe radost, protože jsem se konečně dočkala a už jsem se viděla venku...


Když jsem pak v poledne viděla na hlavní silnici uvízlá auta
a z nebe se sypaly další hromady a hromady,
a siničáři byli opět překvapeni velice,
že sníh zasypal silnice...
I já byla po chvilce venku jako sněhulák,
tak jsem začala přemýšlet zase malinko jinak...


Že i ta příroda vlastně dělá to, co chce většina dnešních lidí-
když sníh, tak hodně, když teplo, tak spalující...


Všeho chceme moc a hned,
zvykli jsme si na to v téhle uspěchané době,
být věčně nespokojení, i když máme to, co jsme vlastně chtěli,
když konečně se dočkáme...


Tak i tenhle sníh, na který jsme čekali takovou dobu
a pořád si stěžovali na špatnou zimu,
tak když konečně se nám sny plní,
my zase nebudeme spokojeni a budeme lamentovat,
 že se sype, že máme problémy dojet tam a taky tam,
že spěcháme a zase to kvůli hloupýmu sněhu nestihneme...


Že musíme po sto letech třeba vlakem, když normálně je přece tak fajn třeba z práce,
 posouvat se každý ve svém vozítku šnečím krokem ve šňůrách na silnicích,
ale ve svém...


Že přijedeme o pár chvil později,
protože nás honí čas, čas... potřebujeme přece pořád hodně a ještě víc času...


Čas, který většině se stejně ztratí a neumí ho využít,
 ani pro sebe, ani pro někoho druhého...



A já bych si tak přála, abychom aspoň občas nikam nespěchali,
abychom, i když nejvíc budeme spěchat,
uměli se zastavit a nastavit třeba tvář padajícím vločkám...
Tak jako když jsme byli děti a čas a "až" jsme neřešili...
Protože právě dneska padají, ale zítra... třeba už nebudou,
 protože přece dnes je to KONEČNĚ, na které jsme tak moc čekali...



Tak kdo můžete, užijte si tenhle čas, který zítra už třeba nebude,
dávejte na sebe v té bílé záplavě pozor,
abyste dojeli vždycky šťastně do cíle své cesty,
ať už pojedete čímkoliv a jakkoliv dlouho
a mějte radost třeba i z toho, že díky sněhu třeba konečně dneska řídit nemusíte...

Kdyby se počasí občas nezměnilo,
polovina lidí by si neměla o čem povídat ...





středa 10. ledna 2018

Přání v mlze...

Když jsem na Tři krále šla sama cestou z údolí,
šla jsem v úpné mlze...
Procházela jsem tou ztichlou silnicí
a krom mého dechu nebylo slyšet vůbec nic...
Měla jsem čas pár kilometrů jen na svoje myšlenky, 
co mi v té mlze sami nabíhaly...
Možná proto, že bylo takové ticho a cíl cesty se dal jen v bílé zácloně tušit,
nebo i proto, že to byla moje první letošní delší cesta,
byly moje myšlenky vlastně hlavně přáním do Nového roku- pro mě, pro vás, pro všechny...


Ať nemocní všechny nemoci zaženou,
a zdravým ať jejich zdraví vydrží,


ať najdou spřízněnou duši všichni, co jsou sami,
ať o lásku nikdo nemusí nikdy prosit...


Ať ti, co se trápí, mají zase důvod se smát,
komu tečou slzy, ať má zas veselou tvář brzy...


Kdo hledá lásku, ať svoji druhou půlku najde,
ať je víc dní skvělých, kdy slunce nad hlavami vyjde...


Ať nejsme nikdy sami a o štěstí nemusíme snít,
ať každý den v tom novém roce máme chuť pro něco a někoho žít...



Až budeme stát na rozcestí, abysme našli správný směr a věděli, jakou cestou se dát, 
abysme se nikdy v životě nemuseli vracet a žádného směru litovat...



Ať máme kolem spoustu lásky a o koho se opřít zase,
ať se můžeme za rok ohlédnout a jen na to hezké vzpomínat a třeba i v mlze...



sobota 6. ledna 2018

Zavzpomínat u řeky...


Místo vyhlížení Tří králů jsem pro dnešní den zvolila jinou výjimečnou akci,
co se koná na výjimečném místě a taky jen jednou za rok...



Už desítky let, vždycky první sobotu v lednu,
údolí řeky Oslavy zaplní milovníci čistého vzduchu, kouře táborového ohně, tónů kytar,
a zelených bund ...


Jednou za rok, na počest kamarádů, kteří odešli na věčnej vandr,
se sejdou kamarádi, aby zavzpomínali a udělali si fajn zimní den...



Mí rodiče na tuhle akci jezdí roky, 
k téhle řece už přes padesát let.
Já tohle údolí mám spojené s dětstvím, kdy jsem tady trávila každé prázdniny...



V zimě, jsem tady nebyla nikdy, až letos...
Po létech jsem sem šla vloni v tom největším vedru
a dnes jsem se sem vrátila po půl roce znovu,
 v jiný čas a při jiné příležitosti.
Poslední dobou mě to sem táhne moc, asi stárnu...


Tak vás zvu na chvilku tam, kde to mám ráda, kde je ticho, 
co dnes tóny kytar doplnily...
Jen bublající řeka pod skalami a zbytky hradu,
co odolávají běhu let a staletí...
Na palouk pod milovaný Ketkovák....


Na místo setkání, po roce, po letech...





 Bylo skvěle, tak, jak jsem si to představovala...
Nevadila ani mlha jako záclona,
ani počasí, které vypadalo spíš jako v listopadu,
ani pohory obalené bahnem...





A i když výhledy byly dneska vážně minimální,
nebo žádné, tahle moje cesta mi za to zase stála...
Zůstal mi totiž skvělý pocit z výjimečné akce,
která má smysl...




Sejít se, zavzpomínat, nezapomenout...

Díky, že jste měli chuť jít zase se mnou.
Mám velikou radost, že právě tímto výletem vstupuji právě dnes,
 do třetího roku mého psaní tady...


Nejkrásnější vzpomínky jsou ty, při kterých zjistíš, že se usmíváš...